OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Phil Anselmo je rozhodně jednou z klíčových osobností pro americký metal obecně. Legendární PANTERU nasměroval tím správným směrem vstříc legendárnosti, svou nezastupitelnou pozici má i v superskupině DOWN, podílel se na formování sludge metalu, cizí mu nejsou ani jiné žánry a objevil se v celé řadě krátkodechých i dlouhodobějších záležitostí.
Projektem, který je možné označit za ve své podstatě sólový, je PHILIP H. ANSELMO & THE ILLEGALS. S ním vydal letos druhou studiovou desku „Choosing Mental Illness As A Virtue“. Kromě samotného Phila se na desce podíleli ještě Stephen Taylor, Walter Howard a dvojice bubeníků José Manuel Gonzales a Jimmy Bower.
Na novince Anselmo vyměnil vše za hněv, zlobu a nasranost. Téměř zmizely melodie, dravé pasáže se na sebe připojují beze švů. Důležitý je neustálý tlak, ostré tempo a výraz. Deska si ledacos bere z nejstarších thrashových alb SLAYER („Little Fucking Heroes“), Anselmo blackmetalově řve až kvičí („Utopian“), odskakuje k deathmetalu, bicí hardcorově zběsile uhání a kytary staví své stěny z ostře sekaných riffů ve stylu nahorů-dolů-nahoru-dolů.
Phil Anselmo byl vždycky velmi silovým zpěvákem. Jeho specifický pěvecký výraz mu ostatně zajistil nezastupitelné místo v metalových dějinách. Tady ze sebe v gejzírech doslova chrlí absolutně prožitou naštvanost.
Bohužel je to ale i to, na co album tak trochu dojíždí. Anselmo je vlastně „jen“ nasraný, hudba mu v tom sekunduje a na novince se tím pádem prakticky vůbec nic neděje. Po čase se tak stane spíše ubíjející a i ta pouhá třičtvrtěhodina, kterou má, se může zdát dlouhá. Na to, aby skutečně nadchla, je pouhý výraz málo, když nosných nápadů se nedostává.
Philip H. Anselmo je zdravě naštvaný, jeho „Ilegálové“ mu zdatně sekundují. Bohužel tam není cokoliv navíc.
6 / 10
Philip H. Anselmo
- zpěv
Jimmy Bower
- bicí
José Manuel Gonzáles
- bicí
Walter Howard
- bicí
Mike De Leon
- kytary
Stephen Taylor
- kytary
1. Little Fucking Heroes
2. Utopian
3. Choosing Mental Illness
4. The Ignorant Point
5. Individual
6. Delinquent
7. Photographic Taunts
8. Finger Me
9. Invalid Colubrine Frauds
10. Mixed Lunatic Results
Choosing Mental Illness As A Virtue (2018)
Walk Through Exits Only (2013)
Vydáno: 2018
Vydavatel: Season Of Mist
Stopáž: 46:00
Produkce: Stephen
Studio: Nodferatu's Lair, Northshore, LA
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.